Brontík

Ráno jsem "slavnostně" předala Šimonkovi Brontíka. Konečně se dočkal. Má čtyři srandovní fajfky a je docela velký.

Odpoledne opět vyrážíme sbírat podzimní plody, teď už chodíme na žaludy. V pondělí přineseme do školky. Zvířátka budou mít co jíst :-).

Naše kočka už není kočka. Přejmenovali jsme ji na jiný živočišný druh. MANUL :-)

Hlášky toho či onoho brášky - trocha logiky :-)

Tento rozhovor se udál včera  u stolu v kuchyni, kde jsme pojídali langoše, které nám připravoval manžel. U toho sem tam skočil k televizi mrknout se na rugby.

Šimon: "Tati, kterým fandíš?"

Tata: "Černým."

Vojta: "A kdo fandí zeleným?"

Tata: "Ti ostatní."

Šimon k Vojtovi: "Jakou barvu má tvoje židle?"

Vojta: "Černou."

Šimon: "Tak vidíš."

Nelogické (pro mě) zakončení rozhovoru mě dostalo :-).

Před dvěma dny:

Kluci se koupali, měli napuštěnou plnou vanu a kolem sebe kupu pěny. Myla jsem nádobí. Z vany se vždycky ozývá kravál. Najednou jsem si uvědomila, že je ticho. Podezřelé.

Zavolala jsem: "Žijete?!"

Dále jsem myla nádobí. Odpověď žádná.

"Slyšíte mě? Jste tam?"

Opět nic...

Vlezla jsem k nim do koupelny. Oba seděli, nehýbali se, nehráli si.

"Jaktože mi neodpovídáte?"

Šimon se usmál a řekl: "Neodpovídáme, my chceme mít ve vaně ticho."

A bylo. :-)

Jsme po obědě a pak vyrážíme hledat "kešky". Ani jsem nevěděla, že něco takového existuje. Kluci se už těší. Pro ty, co neznají: geocaching. A já taky, jsem nadšený sběrač a hledač :-).

A mám rozešitého (konečně) spinkáčka pro Šimonka - chtěl brontíka. Asi bude vypadat docela srandovně, bude to hubeňour.

Černý humor - má tvorba :-)

Máte rádi černý humor? Já ho miluji. Pomůže nám zlehčit mnohdy hrozné zážitky, nepříjemné situace... Tuto "drsnou" báseň jsem složila k narození neteře mé sestře. Předala jsem ji pár dní od porodu, aby se tomu dalo zasmát. 

Takže uvedu. Báseň jsem složila přesně podle událostí, které se udály při porodu mé sestřičky. Průběh porodu mi vylíčila, bylo mi z toho hodně zle a tekly mi slzy. Rozhodla jsem se tedy pro trochu černého humoru. Báseň je opravdu založena na skutečných událostech, které se odehrály v měsíci lednu. Psal se rok 2013... :-)

autor: já a jen já

vycházela jsem: z pravého lidského utrpení člena rodiny ovšem se šťastným koncem

datum vytvoření: 20.1.2013

K PORODU

Při narození holčičky,

zaleskly se kleštičky.

Trhaly a rvaly tkáně,

vypadalo to, že marně.

Náhle vyšla hlavička,

na ní nos a očička.

Pusinka už chtěla řvát,

ještě trošku potrhat.

"Mámo, táto, už jsem tu!"

Nohy letí do stropu.

Střihnout šňůru musel táta,

na doktory zbylo látat.

Maminka je zašitá

a Vikinka umytá.

Konec dobrý, všechno dobré,

flaška rumu přesto bodne.

Později složen dodatek, jelikož jsem se dozvěděla, že tatínek pupeční šňůru nemohl přes velké klešťové rozervání střihnout...

Dodatek: 

Tak táta šňůru nestřihl,

protože to nestihl.

Nikomu to nevadilo,

tělo od těla se oddělilo -

- tož tak to tedy celé bylo.

Berte tu slátaninu s nadhledem a hlavně s humorem, jako my. :-)

Hlášky toho či onoho brášky - 2 in 1 :-)

Před dvěma týdny:

 

Já Vojtíškovi (3 roky): "Mě dneska úplně bolí hlava i oči." (opravdu mi bylo zle)

 

Zašťuřil se na mě a s úsměvem ukazujíc po celém těle řekl: "Mě taky bolí hlava, i na rukách, na nohách a kapsách."

 

.

.

.

.

.

Před pár dny:

 

Seděli jsme a jedli u stolu v kuchyni všichni čtyři. Kluci začali na stropě pozorovat malou housenku.

 

Za chvíli se ozval Šimonek (5 let): "Mamí, co když se z taťky vylíhne obr?"

 

 

 

Hlášky toho či onoho brášky

Před třemi dny jsem zase spala na zemi u svých zahleněných, nemocných dětí v pokojíčku. Na matraci samozřejmě. V 1:36 hod. ráno (mám zlozvyk při probuzení kouknout na mobil) mě probudil tichý Šimonkův hlásek:

 

„Maminko, vyndal jsem si zub.“ Podal mi horní zoubek k úschově a spal dál…

 

 

 

Knihy: Anne Rivers Siddons - Osudový zlom

Před dvěma dny jsem dočetla knihu Osudový zlom...potřetí. A potřetí jsem samu sebe překvapila, že jsem bulela jak želva. Velice dobře napsaný román. Člověkem, co umí psát  a hrát si se slovíčky. Další z celoživotních knih :-). To jsou moje nejlepší knihy, které stojí za to si nechat v polici a číst stále dokola, po letech... 

Knihu jsem po letech vnímala zase trošku jinak, jsem starší (bohužel) a hlavní hrdinka Merrit je mi i věkově blíže. 

Merrit žije ve zdánlivě spokojeném manželství s doktorem, který čím dál víc tráví čas s pacienty, získává peníze pro nemocné... Merrit s ním má šestnáctiletou dceru, která trpí anorexií, stará se o těžce nemocnou tchýni... Svatouškovská hrdinka stále pečuje o své nejbližší, po matčině smrti se od dětství starala o svého otce i mladší sestru Lauru. Má to prostě nějak v krvi. Jenže někdy se to musí zlomit. Po velké rodinné hádce jí dcera Glynn uteče právě k její sestře Lauře, která je herečkou v Hollywoodu a Merrit se za ní hned vydává, aby ji přivedla zpět. Nakonec však pár dní zůstane a nalézá cestu k sestře Lauře a své dceři. Posléze se ocitne v chatě uprostřed nádherné přírody plné sekvojových stromů, kde potká člověka, který navždy poznamená ji samotnou. Je všechny.

Krásně napsané. Každý má v sobě více osobností, jen je probudit...

V jedné recenzi na tuto knihu jsem četla příspěvek o tom, že hrdinka podělá, co může, zničí rodinu... Mám pocit, že milá paní či slečna knihu moc nepochopila... Sto lidí, sto chutí, sto názorů. Udělejte si svůj vlastní názor :-).

Od středy jsem poprvé na paragrafu. Vojťule bere nějaká slabší antibiotika, opět ošklivý průduškový kašel. A jeho sestřenka je na "prášcích" od dneška taky. Achich jo. Marodící období...

Angels

Manželova mamka alias tchýně (nějak mi to zní hanlivě) se začala při důchodu bavit tvorbou vánočních ozdob. Má to opravdu moc pěkné a těším se na její další výtvory. Andílci se libí i mým kolegyním v práci, takže má mamka co dělat :-). Docela mě překvapila cena perliček - drahá záležitost. Tady jsou andílci a jedna hvězdička, kterou jsem dostala na stromeček:

Jinak už jako vždy každým rokem v tomto čase pomalu nakupuji dárečky. Zatím sobecky pro sebe, jen dneska mi přišly tři knihy :-). Dva prsteny (měla jsem zakázáno je vidět a zkoušet) mi už sbalil manžel někde do svého bordýlku ve skříni. Doufám, že je na vánoce najde :-). Začala jsem objednávat knihy (které nejdou již nikde sehnat nově) přes internetový antikvariát. Knihy jsou v super stavu, určitě ještě víckrát využiji. Knihy jsem rychle zabalila, abych je náhodou neotevřela a nezačala číst :-).

Více najednou...

Dlouho jsem nepřispěla slůvkem, fotečkou (nejdou mi vkládat doma v compu – stále nezjištěn důvod), receptem… Tak možná najednou a ve zkratce.

S Kozama (kamarádkama) jsme strávily jeden horký víkend na chatě kamaráda ve Visalajích, spokojené jsme si lenošily a já tam objevila dvě věci: chuť vlastnit svou chatu a jednu super hru Dobble.

Pořiďte si ji. Zvládnou ji hrát i menší děti. Celá hra se skládá z kulatých karet, které jsou potištěné různě velkými obrázky. Každé dvě karty mají na sobě jen 1 stejný obrázek. To je základ pro různé varianty této hry. Myslím, že hodně kreativců by dokázalo vymyslet i jiné varianty. A když by se do pravidel hry přidaly i půlečky… Každopádně si u Dobble procvičíte své vizuální reflexy, rychlost rukou, rychlost schopnosti pojmenovat stejný obrázek, budete se smát nebo klít. Hra to není nejlevnější, ale hned jsem běžela do hraček nakupovat. Mohlo by být zajímavé si takovou podobnu hru sami vyrobit, s jinými obrázky, fotkami…

S manželem, dětmi, kamarádem s dětmi, jsme na stejnou chatu taky zajeli. Bylo už chladnější počasí, ale co je lepší – být ve městě šedivém, smradlavém, či v horském prostředí zeleném?:-) Na jednu činnost jsme se všichni obzvláště těšili, na opékačku. Opékali jsme, namáčeli párky do hořčice a kečupu, chřoupali napůl spálený chleba… jen v jednu chvíli mě mále trefil šlak, když Šimonek (sedící vedle mě) vytáhl svůj opékací prut z ohně a žhavým hrotem ocejchoval svého mladšího bratra na čele. Udělalo to ssssss. Pěkné kolečko z toho bylo. Já jsem si v tu chvíli představila, co by se stalo, kdyby se horký klacek dotkl přímo oka. Bože můj! Moje nervy! Některým věcem opravdu nezabráníte a neuchráníte před nimi svoje děti, i když jste přímo vedle nich. Stačí chvilka a je to. No, snad Vojtíškovi někdy kulatá jizva z čela zmizí. 

Pár foteček z hor:

A kde jsme ještě byli? Minulý víkend jsme si vyjeli lanovkou na Pustevny. Bylo tam fajn i přes studený a drsný vítr.

Něco jsem i upekla. Něco nového pro mě. Od pana souseda jsme ze zahrádky dostali kromě kupy jablek i jednu cuketu, tak jsem začala na netu hledat nějaký recept. Tady je.

Recept na bramborovo-cuketový koláč: 

Ingredience: půl cukety najemno nastrouhané, půl kila brambor najemno nastrouhaných, párky na kostičky nebo salám (vůbec nemusí být), půl paličky česneku utřeného se solí (klidně i více, podle síly česneku), 2 lžíce oleje, 3 vejce, 1 hrnek hrubé mouky, 1 prášek do pečiva, pepř, majoránka, strouhaný sýr. 

Vše smícháme dohromady (kromě sýra), pečeme na vymazaném plechu cca 50 minut na 200 stupňů a těsně před dopečením posypeme strouhaným sýrem. Zajímavé by to bylo posypat parmezánem a přidat sušená rajčata. Tyto suroviny jsem ale doma zrovna neměla. Koláč je dobrý teplý i studený. Ten párek tam ale příště určitě nedám.

Jinak od pondělka mě bolí v krku, v úterý mi odcházelo celé tělo, dnes je mi o něco lépe… Sbíráme kaštany a o víkendu se chystáme na velký sběr do menší aleje kaštanových stromů. V neděli nás čeká narozeninová párty mé maminy. Kluci jsou snad už třetím týden zahlenění a mně se zdá, že snad všechny děti v mém okolí.:-) 

Novinka pro mě: Ve školce se vyskytly vši. Konečně. Co kluci navštěvují školku, ještě tam nehopsaly. Včera byli Šimi i Vojta oholeni svým otcem a teď vypadají jak ježečci. Chudáci holky s těmi krásnými a dlouhými vlasy.

A přečetla jsem pár knížek. Momentálně mám další dvě rozečtené.